AFORISMY Luciena Zella, překlad Jaromír A.Máša
Jsou chvíle, kdy každý obětuje knihovnu za nepopsaný arch. Krása větší než duše se projeví tělem, jako snění mraků probouzí déšť.
Slova jsou okna, jimiž šeptáte na svou lásku. Jsou zde, jen jimi se dívat. Srdce pukne aby bylo větší.
Vždycky jsem věděl, jen pták se zlámanými křídly porozumí mému letu. Poslední dotyk je vždy v nitru.
Dokud se nedotknou země, nevědí andělé, že létají. Hvězdy jsou větší, než prsty obrů i skřítků.
Jsou chvíle, kdy každý obětuje knihovnu za nepopsaný arch. Krása větší než duše se projeví tělem, jako snění mraků probouzí déšť.
Slova jsou okna, jimiž šeptáte na svou lásku. Jsou zde, jen jimi se dívat. Srdce pukne aby bylo větší.
Vždycky jsem věděl, jen pták se zlámanými křídly porozumí mému letu. Poslední dotyk je vždy v nitru.
Dokud se nedotknou země, nevědí andělé, že létají. Hvězdy jsou větší, než prsty obrů i skřítků.
KNIHY VYDANÉ
Verš ze sbírky
Jako každý má svůj nezáměnný hlas, tak každý má své nezáměnné mlčení. Jak se náš hlas mění, když stárneme. Tak mění se i mlčení, jak zrajeme.
Lucien Zell
Jako každý má svůj nezáměnný hlas, tak každý má své nezáměnné mlčení. Jak se náš hlas mění, když stárneme. Tak mění se i mlčení, jak zrajeme.
Lucien Zell