Zde si Vám dovolujeme představit ukázky příběhů z dvou nových dětských knih pohádek Luciena Zella.
Netopýr z hradního kumbálu
„V kumbále, kde je vysavač, žije též netopýr. Jak ho vypudit? Žárovka je povolena proto, aby ho nebudila a nedráždila.“ Václav Havel (21. srpna 1999) Tak tady žiju, nad tím zvláštním strojem, který sténá (snad že mu chybím?) vždy, když ho vytáhnou z kumbálu. Divím se, že mu chybím (je-li tomu tak) − jakmile se vrátí zpět, bývá tiše jako myš. Vlastně tišeji, poněvadž myš, která nás občas navštěvuje, přinejmenším sem tam zapiští. Když v noci vyklouznu, věnuju se obvykle průzkumu hradu. Hradní terén skýtá řadu zajímavých úchytů. Rád vysívám na stromech, jejichž větve cedí měsíční světlo v nedalekých zahradách. Rád se proplétám mezi sloupy ohromné katedrály a lechtám chrliče. Mezi námi, musejí být pěkně líní − křídla mají mnohem větší než já, ale pokud vím, ani je nehne, aby je zvedli. Jindy vylétnu nad labyrint města a pozoruju kolébající se postavy v ulicích pode mnou. Nevím, čím to je, ale s postupující nocí jako by se kolébaly čím dál víc. Jedné noci bylo skrz masku temnoty, kterou obvykle nosím, vidět lépe než jindy. Na schodech vedoucích nahoru k hradu seděl muž a psal cosi do notýsku. Seděl vzpřímeně, jak lidé často činí, s hlavou nahoře. Snad proto plodívají takové pidimyšlenky − vždyť musejí mít docela odkrvenou hlavu! Ať tak či tak, soustředění onoho muže bylo pozoruhodné. Vždycky napsal tak jednu dvě věty, pak se zarazil, upřeně se zadíval nad město a hluboce si povzdechl. Zhoupl jsem se nad něj. Chtěl jsem se podívat, co píše. Musel zaslechnout třepot mých křídel, protože hned překvapeně zvedl hlavu. Zůstal jsem nehnutě na místě a pokusil se splynout s rozdrolenou zdí. „Páni! Netopýr!“ řekl. „Správně. Netopýr.“ To ho polekalo: „Ty – ty – mluvíš!“ „Ovšem. Ačkoli jsem spíše plachý. Nemluvě o tom, že nemám právě mnoho příležitostí; bydlím na hradě nad podivným strojem, který mluví, jen když je pryč. A jediná zatracená myš v okolí nemá IQ vyšší než ten sýr, za kterým se po všech koutech honí.“ „Jsem se asi opravdu zbláznil,“ řekl muž. (Nebo to byl ještě chlapec? Soudě podle přízračně prosvítajícího knírku, odhadoval jsem, že bude tak něco mezi tím). „Ale co, možná mi tě sesílají samy múzy,“ usoudil muž-chlapec. „Tuhle báseň musím přeci dokončit. Jinak se na mě už ani nepodívá.“ „Nepodívá?“ „No ... Sofie,“ řekl s povzdechem muž-chlapec. „Kdo je to Sofie?“ „Jedna francouzská studentka. Jedna okouzlující francouzská studentka. Jen pořád leží v knihách...“ (Snažil jsem si představit, jak může být někdo, kdo leží v knihách, okouzlující...) „a tedy ... je tu navíc jistý muž jménem Rimbaud. Jakýsi mladý básník z jejího rodného města. Mám-li proto vůbec nějakou šanci, budu muset vytvořit něco opravdu mimořádného.“ „To bych ti ale mohl pomoct,“ řekl jsem. ..... |
První krokovečka
První krokovečka se narodila ze sněhu. Tak mi to alespoň připadalo, když jsem jednoho dne v půlce ledna přecházel přes zasněžené pole a najednou se přede mnou objevilo stvoření, o němž jsem do té doby vůbec netušil, že existuje: krokovečka! "C – c – co jsi zač?" Zeptal jsem se trochu plaše. "Možná ses chtěl spíš zeptat kdo jsem? Jmenuju se Angelika, ale můžeš mi říkat Alka." "Mu – mů – můžu si tě pohladit?" "To víš, že ano," odpověděla Alka. Má ruka plula a proplétala se měkkou a nadýchanou oblohou jejích zad. "Jsi moc hebká," řekl jsem. "Samozřejmě, usmála se Alka, musím být, protože jsem nově narozená. Všechno nově narozené je měkké, než to okolní svět potluče. Vzduch je měkký a proto musíš dýchat – abys osvěžil svou duši nevinností prvních věcí." "A – a - ale mohl bych si pohladit tvou hlavu?" Zeptal jsem se. "Samozřejmě," řekla Alka a položila mi svou hlavu do dlaní. "Hlavu máš hodně tvrdou a drsnou." "To proto, že i když jsem nově narozená, jsem stejně stará jako svět sám: celou věčnost." Po tomto prvním setkání jsme si Alka a já hrávali každé odpoledne. Stavěli jsme ze sněhu psožirafy a šplhali po jejich dlouhých krcích až nahoru, abychom pak měli lepší výhled do okolní krajiny. Mluvili jsme spolu o všem, co nás napadlo. O kráse okolních lesů a o křehké hudbě, která se z nich ozývá, když se vlasy větví stromů prohání vítr. Povídali jsme si o té nikdy nekončící přehlídce mraků na obloze a o všech kouzelných tvarech, které se tam rodí. Jednoho dne mi Alka pověděla příběh našeho lidského světa tak, jak ho viděla svýma očima: "Nadešel čas, aby se učitelé začali učit," řekla. "Spousta mladých lidí studuje dopravní předpisy a dostane povolení řídit auto, ale jen málo z nich se dozví, jak řídit své srdce po cestě štěstí a jak získat řidičský průkaz k řízení vlastní duše." Jiný den, když se na obloze objevila duha, mi Alka řekla: To, čemu říkáte duha, není jen obyčejnou duhou. Ve skutečnosti je to aura země. Alka mi pověděla spoustu dalších moudrých věcí a já jsem si uvědomil, že ke mě byla poslána tak, jako bývá poslána včela ke květině – aby ji opylovala a pomohla ji vykvést. Alka se kamarádila se všemi tvory. Mouchy jí dokonce sedaly do ucha, aby jí pověděly o všem, co se ten den událo. Psi, které jsme při našich toulkách zasněženou krajinou potkávali, se k nám pomalu blížili, zvědavě Alku očichávali a pak už vesele olizovali její tvář a mé potěšené prsty. Jednoho březnového odpoledne jí moucha pověděla něco, kvůli čemu se jinak věčně veselá Alka rozesmutnila. "Co se děje?", zeptal jsem se. "Právě jsem se dozvěděla, že přišli muži s pilami a sekerami a chystají se pokácet krásnou část lesa – tu část lesa, kde mám svůj domov. Spěchali jsme k místu, kde se ta spoušť měla odehrávat. Alka čekala za keřem a já šel k těm mužům. "Promiňte, ale moje kamarádka v téhle části lesa bydlí a když ty stromy pokácíte, připravíte ji o domov." Většina dřevorubců si mě nevšímala, ale jeden z těch mladších se ke mně otočil a zeptal se: "Jaká kamarádka?" "Moje kamarádka Alka – ona je krokovečka." "Krokovečka? Co je to za hloupost? Oba přece víme, že nic takového neexistuje," řekl. "Tak a teď už běž pryč, přece vidíš, že tady máme práci. " Zatímco se z lesa ozývaly zvuky kácení stromů a hlasy pracujících mužů, Alka plakala a já se ji snažil utěšit. Otíral jsem jí slzy z očí její hebkou bílou vlnou. Poté, co muži odvlekli stranou některé z větších kmenů, namalovali na ně různé značky a dali na ně štítky pro následné doručení, šli jsme se Alka a já v blednoucím světle soumraku podívat na to, co zbylo z toho dříve tak krásného a kouzelného místa. ..... |